Švýcarsko: Země florbalu zaslíbená?

Poté co odešel štírský odchovanec a hlavně náš kamarád Honza Králík na florbalovou štaci přes tehdy ještě extraligový Sokol Kralovské Vinohrady do švýcarského celku  UHC Waldkirch-St. Gallen, se nám naskytla možnost navštívit tento klub a vidět florbal (ale i tamní život) z jiného pohledu. Jak se říká – jiný kraj, jiný mrav. Mimochodem WaSa, jak se tamnímu klubu přezdívá, hraje nejvyšší švýcarskou ligu, tudíž to rozhodně nejsou žádná ořezávátka.

Den první

Nabírám svého kolegu Lukáše Malého a Honzovo přítelkyni, která ho mimochodem již dlouho neviděla. Honzovi toto rozptýlení přišlo bezpochyby vhod. Lucka znala cestu, což jsem z pohledu řidiče velmi kvitoval. Z právě zmíněného vyplývá první skutečnost – opustit rodinu, přátele a vydat se do neznáma za svým koníčkem (ani Honza není profesionál a ve Švýcarsku pracuje) vyžaduje velké odhodlání a určitou dávku sebezapření. Inspirací ale pro naše hráče může být, že ani florbal v zahraničí není utopií. Honza sám říká: „Je to jen o tvrdé práci a přístupu k tréninku“. Já bych k tomu přidal své oblíbené motto, že právě práce je pomyslným mostem mezi snem a realitou – máš-li velké sny buď připravený na hodně práce.

Cesta plyne jako po másle a už jsme na švýcarských hranicích. Po úvodní otázce pana celníka, zdali nevezeme nějaké drogy nebo alkohol se na sebe s Lukášem jen lehce pousmějeme (jsme přeci sportovci, tak jaký alkohol nebo ještě hůře drogy). Toto lehké zaváhání ale jinak příjemnému strážci zákona stačilo…To už se prohledává auto a kontrolují doklady. Samozřejmě, že bylo vše v naprostém pořádku a směle pokračujeme k cíli. Po příjezdu a prvním uvítání s dlouholetým kamarádem následovala krátká chvilka odpočinku. Honza nám představil, co všechno během doby zde strávené navštívíme.

Na programu dne je trénink kategorie U-18, odpovídá zhruba našim dorostencům/juniorům. Jelikož kluci měli již po sezóně, ze standardní sezonní tréninkové jednotky jsme toho příliš neviděli. Co ale bylo na první pohled zřejmé, tak byl neuvěřitelně přátelský přístup hráčů mezi sebou. Kluci byli evidentně skvělá parta. Po úvodním fotbálku kluci vzali florbalky a následovala hra – „Spiel“. Na první pohled bylo zřejmé, že klukům kulatý plast se spoustou vzduchu uvnitř není vůbec cizí. V čem byl největší rozdíl, tak byl neuvěřitelný cit pro výše zmíněný florbalový míček a hůl. Když samozřejmě pominu skvělou techniku, vysoké nasazení a skvělé koordinační a motorické vlastnosti místních borců.

Po tréninku následoval rozhovor s trenérem žen a kategorie U-21, dalo by se říci, že naše juniorky. Z tohoto mladíka opět vyzařovalo neuvěřitelné zapálení pro svoji „práci“, která pro něj evidentně byla i koníčkem. Z velkého spektra, podotýkám užitečných informací, bych „vypíchl“ spolupráci hráčů A-týmů a trenérů napříč všemi kategoriemi – hlavně když se výsledkově nedaří, tak se trenéři a hráči navzájem podporují a doplňují. Takže se reálně stává, že na utkání juniorek jede hlavní trenér, šéftrenér, trenér U-18 a dva až tři hráči z elitního týmu mužů, respektive žen.

Po vyčerpávajícím, ale příjemném rozhovoru (samozřejmě v angličtině) jsme se měli v poklidu vrátit k Honzovi do bytu. Realita byla ale jiná. Téměř okamžitě po výjezdu z haly jsme se ztratili. „No nic, říkám. Máme přece navigaci“. Nastavíme adresu „blabla štráse“ a už si to svištíme k cíli. Po 10ti minutách navigace hlásí všem dobře známé – jste v cíli! Samozřejmě jsme s Lukášem oba věděli, že nejsme. Hned se mi vybavila scéna ze skvělého seriálu Okresní přebor – Ty vole, Psojedy. Otáčíme kočár, práskám do koní a zatím, stále ještě z vesela jedeme hledat dál. Po další téměř hodině, zde se již nebojím říct bloudění, trochu propadám beznaději. Bohužel, nebo bohudík pro vaše pobavení, to stále není všechno. Nějakou nešťastnou náhodou přijíždíme na švýcarské autobusové nádraží – spousta autobusů, spousta lidí a jedno auto s cizí státní poznávací značkou. Bože…pohledy těch lidí budu z paměti dostávat ještě dlouho. Rychle pryč. Aby toho nebylo málo, tak nás cestou zmerčila policie. Po krátkém pronásledování nás již stavějí – a opět ta salva nepříjemných otázek – Berete drogy? Nejste podnapilí a tak dále. Přiznávám, naše kličkování po městě k těmto otázkám přeci jen trochu svádělo. Dozvídáme se, že jsme vlastně úplně v jiném městě, i když těsně přilehlém. Sice pořád nevím jak, ale nakonec jsme se dostali na správnou „štráse“ a možná až v Budějcích byly slyšet dva balvany, co spadly z našich srdíček.

Den druhý

Ranní odpočinek, plánování ubírání se našeho klubu do blízké, ale i daleké budoucnosti a už se blíží podvečer a další tréninkové jednotky. Tentokrát vidíme v návaznosti nejprve trénink mužů a poté žen. Již jsme měli nějaká očekávání, ale elitní týmy je opět posunuly. V trénincích prakticky nebyla vidět přihrávka na backhand. Opět bych podotknul, že vše (včetně postavení mantinelů, rozběhání, rozcvičky, rozchytání brankářů atd. probíhalo v obrovském tempu a koncentraci). Samotná hra byla obrazem předchozího. Z hráčů čišelo neuvěřitelné zaujetí, ale zároveň uvolnění. Trénink žen se nesl v podobném duchu.

Po trénincích nás čekal rozhovor se švédským trenérem mužů panem Arvidssonem. Na první pohled ochotný člověk, který zodpověděl všechny naše dotazy a zároveň přidal spoustu poznatků z jeho trenérské praxe. Zmínil bych například odlišné vedení letní přípravy a testování fyzické připravenosti hráčů. Další zajímavostí určitě je, že ačkoliv tento klub nepatří mezi top švýcarské celky, prakticky vůbec nejsou na pořadu dne přestupy mládeže ke „konkurenčním“ oddílům. Je tomu tak z prostého důvodu – zkrátka jsou ve všech klubech téměř shodné podmínky – ať už se jedná o zázemí, trénink, ale třeba i regeneraci.

Den třetí

Ranní procházka po malebné krajině, trocha „gaučingu“ a pár „mačů“ NHL na herní konzoly. Tímto vyplňujeme čas před utkáním play out  UHC Waldkirch-St. Gallen vs. UHC Grünenmatt. Shrnu to dvěma slovy – Strhující podívaná. Po třetinách 1:3, 5:0, 1:3, rozhodl Top Scorrer (oblékající podle místní tradice červený dres) WaSy brankou na 7:6 v čase 59:59. Naše juniorky tedy nebyly zdaleka jediné, kdo v letošním ročníku zažil na vlastní kůži tuto hořkou porážku. UHC Waldkirch-St. Gallen po ještě jednom vítězství vyhrál sérii 4:0 a udržel se mezi švýcarskou smetánkou v soutěži NLA.

Den čtvrtý

Již byl jen pouhou formalitou. Ráno se ubíráme zpět do našich domovů. Honzovi jsme přítelkyni Lucku ještě nechali, aby si užili i trochu toho soukromí. Tím se nám trochu zkomplikovala cesta, ale přeci jen – Sláva nazdar výletu! Věříme, že se do této krásné florbalové destinace ještě vrátíme. Minimálně již budeme znát cestu. Tato stáž nám dala mnohé – ať už ve vedení tréninků, ale i oddílu jako takového. Snad největším poznatkem ale je, že tamní hráči jsou každým coulem skutečnými profíky a opravdovými sportovci.

Jakub Jung
(foto archiv autora a UHC Waldkirch-St. Gallen)